aneb jak vznikala ferrata Vodní brána

Pokusit se vybudovat via ferratu  na Riegerově stezce napadlo Jana Šípala a Čokaře  někdy na podzim 2010 po bouřlivých debatách v lezecké komunitě nad plánem Hejnických horolezců vytvořit ferratu v Jizerských horách na Frýdlantském cimbuří. „Mrzely nás tenkrát netolerantní reakce lezců a chtěli jsme zkrátka dokázat, že to jde!“

V roce 2011 vzniklo na skále Vodní brána několik sportovních výstupů a začalo důkladné zkoumání terénu a hledání ideálních směrů pro via ferratu. Pro hrubý návrh byla trasa vybavena několika šroubovanými kotvami, do kterých byla zavěšena horolezecká lana. V průběhu roku jsme na takto provizorně vystrojenou cestu zvali kamarády, horolezce i nelezce, abychom viděli jejich reakce a poznali jejich názor.

Později jsme přišli už s poměrně konkrétní představou za vlastníkem pozemku (Lesy ČR) a za starosty Semil a Chuchelny panem Farským a Šimkem. Nápad se jim líbil a Lesy ČR nám zapůjčili 200 metrů ocelového lana a po založení o.s. Vodní brána nám poslali na naše transparentní konto 15 000 Kč na železo.

Už na začátku roku 2011 započalo sondování situace a neformální jednání s ochranáři a taky zástupci Českého horolezeckého svazu. Naším cílem bylo přesvědčit je, že náš plán nepoškodí horolezecky cenné terény ani chráněné rostliny.

Na podzim 2011 jsme část ferraty postavili, avšak nechali jsme začátek a konec bez lan tak, aby se po ferratě nedalo lézt a čekali jsme do jara na botanický průzkum lokality a jeho výsledky.

Na jaře 2012 proběhl botanický průzkum (financovaly ho Lesy ČR). Pro posuzovatele jsme na několik dní ferratu zprovoznili a posléze ji zase uzavřeli.

Na podzim 2012 se botanici vrátili z výzkumné expedice na Sibiři a konečně (s půlročním zpožděním) odevzdali vypracované hodnocení. (Výsledky nám řekli hned na jaře, ale dnes s odstupem času to vidím tak, že si prostě to psaní dokumentů (má to tak 30 stran A4), tu nudnou práci prostě nechali na dobu po vegetačním období.)

V říjnu 2012 jsme na zkoušku na dva týdny neoficiálně ferratu zpřístupnili. Tohle dnes zase s časovým odstupem vidíme jako chybu. Všechno jsme domlouvali osobně, všechna povolení jsme měli přislíbená „na čestný slovo“, ale v ruce (písemně) jsme neměli nic. A v tuhle chvíli jsme byli předvoláni na KÚOŽP (Krajský úřad ochrany životního prostředí), abychom vysvětlili, co se tam děje. Dostali jsme napomenutí, že tedy na to musejí pohlížet jako na nepovolenou stavbu. Sepsali nám však asi čtyři podmínky, co musíme udělat, abychom mohli požádat o povolení. Velmi rychle jsme požadavky splnili a přinesli na úřad potřebné dokumenty (souhlas vlastníka pozemku se záměrem, plán záměru včetně přístupů a variantních řešení, výsledky botanického průzkumu, odhad návštěvnosti…) Několikrát během měsíce si nás na úřad zavolali a návrhy si byli osobně na místě prohlédnout.

Na konci roku 2012 jsme dostali povolení hned pro dvě ferraty. Ochranáři uznali jako rozumný náš návrh, že když bude ferrata postavena jako okruh, výrazně se tím omezí volný pohyb lidí v terénu při sestupech – prostě lidi jednou cestou vylezou nahoru a druhou dolu a nebudou nikde bloudit na sestupu strmým lesním svahem.

V lednu 2013 jsme zprovoznili první (červenou) ferratu. V březnu, když roztál sníh, jsme postavili druhou (modrou – sestupovou) ferratu. Slavnostní  otevření s odhalením cedule atd. proběhlo v červnu.

Dnes (2014), tedy druhým rokem fungování ferraty podle tvrzení zodpovědných osob  nemá ferrata žádný negativní vliv na přírodní prostředí lokality a zvláště chráněné druhy, oblast není zatížená žádným extrémním hlukem, místo se netopí v odpadcích, jak mnozí škarohlídci předvídali, spíš naopak. Kdyby takhle čisto bylo i pod jinými skalami… no a horolezců organizovaných v ČHS sem chodí taky docela dost, stačí se podívat do vrcholové knihy.

Hoře Zdar

Martin Marek Čokař